Americký historik, profesor evropských dějin na Coloradské univerzitě, se ve své práci věnuje pádu komunismu v zemích Střední Evropy v roce 1989 a zasazuje je do kontextu událostí, které mu předcházely. Podle něj byly události vyvrcholením veřejných vystoupení nových hnutí, která probíhala v předcházejících třech a půl letech. Je to strhující příběh hudebníků, výtvarníků a herců pouličního divadla, kteří podvraceli tradice a státní moc; příběh mladých společenských hnutí, jež se v osmdesátých letech objevila v Polsku, Východním Německu, Československu, Maďarsku a v částech Jugoslávie a Sovětského svazu.
Kenney tvrdí, že tato hnutí působila už dlouho před glasností. Některá protestovala proti vojenské nebo enviromentální politice. Jiná usilovala o ožití národních tradic nebo se snažila pomáhat lidem na okraji společnosti. Mnohá překračovala zamčené hranice, aby se setkala se svými protějšky v sousedních zemích. A všechna přemáhala strach a apatii a vyváděla lidi do ulic. Výsledkem byla revoluce odlišná od předchozích: nenásilná, neukázněná, dokonce bezstarostná, ale také s nezlomně politickým zaměřením – revoluce, která ve vzrušujících událostech let 1988 a 1989 přeskakovala z jedné země do další.
Dílo je založené na dvou stovkách rozsáhlých rozhovorů, uskutečněných ve dvanácti zemích a na písemnostech v šesti jazycích, a patří k těm nezasvěcenějším a nejpřesvědčivějším pohledům, které kdy byly uveřejněny o historickém milníku, jenž označuje začátek naší doby.